Jihozápad USA 2024

     Ačkoli nepatřím k nějak ostříleným cestovatelům po světě a ani moje znalosti angličtiny nejsou na moc dobré úrovni, přesto jsem si letos v březnu splnil dlouholetý sen a samostatně navštívil jihozápad USA.

     Po několika návštěvách metropolí na východě USA, jako byly New York či Washington D.C., jsem dlouho přemýšlel nad návštěvou západu Spojených států, zejména kvůli naprosto jinému charakteru přírody a menší koncentraci velkých, přelidněných měst. Množství přírodních parků, ale i různých technických zajímavostí a muzeí mě velmi lákalo. V nabídce všelijakých  CK jsou sice poznávací cesty na západ USA, ale v podstatě u všech mě odradila cena atakující 100 tisíc a velmi striktně organizovaný program, kdy drtivou část pobytu člověk stráví jen přesuny na obrovské vzdálenosti. Protože jsem rád pánem svého času, nemám rád organizovanou turistiku a chtěl jsem cestu realizovat s přiměřeným rozpočtem, začal jsem cca rok předem hlídat příznivé ceny letenek a ubytování a pomaličku sestavovat plán. Vypsal jsem si ty nejvíc atraktivní cíle, které bych chtěl navštívit, ale postupně jich bylo tolik, že jsem musel přistoupit k „vyškrtávání“. Na akci jsem si vyčlenil pouze 12 dnů a chtěl jsem minimalizovat počet dlouhých přesunů a dalším důvodem bylo to, že jsem cestoval zcela sám. Nakonec z toho vznikl takový kompromisní výlet, kdy jsem si stanovil největší „highlights“priority k návštěvě. Zajímavostí a přírodních parků je na západě tolik, že by na to nestačil ani měsíc dovolené a ani můj rozpočet. 

     Poznávací cestu jsem zahájil 10. března 2024, letem na trase Praha-Amsterdam-Salt Lake City-Tucson, kam jsem se dostal po téměř 20ti hodinách cesty. Tucson, na jihu státu Arizona, ležící v okrese Pima county, byl můj první výchozí bod do různých zajímavostí v okolí. Jedná se o klidné universitní město, s asi půl milionem obyvatel, což na poměry v USA není až tak mnoho. Leží pouhých 90km od hranice s Mexikem a jeho název pochází ze španělštiny a znamená „na úpatí černého kopce“, což odkazuje na černé vulkanické pohoří Sentinel Peak. Následující den hned po ránu jsem si v půjčovně na letišti vyzvedl předem objednané auto. Nikdy před tím jsem po USA auto neřídil, ale jízda s pohodlným SUV vybaveným „automatem“ byla příjemná, doprava klidná, silnice široké a celkově nebyl s dopravou žádný problém. První zastávkou, jen pár mil východně od Tucsonu, bylo rozlehlé PIMA AIR&SPACE MUSEUM. Jedno z největších a nejzajímavějších leteckých muzeí na světě. Pro fandu letecké techniky zkrátka povinnost. Na ploše asi 130 akrů je soustředěna sbírka nejen amerických letadel a vrtulníků, od starých strojů, které se zapsaly do dějin v první i druhé světové válce, přes stroje z dob studené války až po současné dopravní letouny. Zajímavá je především unikátní sbírka bombardérů, různých prototypů či prezidentských speciálů. V šesti hangárech je vystaveno množství vzorně restaurovaných naleštěných strojů, další stovky jsou na venkovních plochách. Příznivé suché pouštní klima je velmi vhodné k uchování letadel i pod otevřeným nebem. To je také důvod, proč se na tisíci hektarech hned vedle muzea, u letecké základny Davis-Monthan, nachází několik tisíc uložených a zakonzervovaných vojenských letadel. Pohled na tuto plochu je opravdu dechberoucí. V odpoledních hodinách jsem se přesunul opět pár mil na východ, do oblasti Rincon Mountain, kde se nachází Národní park Saguaro, který je rozdělen městem Tucson na východní a západní část. V parku je k vidění množství nejrůznějších pouštních rostlin, hlavně ale obřích kaktusů Saguaro, které dosahují výšky až 15m. Po návštěvě Visitor centra jsem si za 25 USD zakoupil povolení k vjezdu, dostal jednoduchou mapu trasy a vydal se na cestu parkem. Přišlo mi zvláštní, vjíždět do národního parku autem, ale zde je to běžné a vzhledem k rozloze to ani jinak nejde. Čekal mě průjezd jednosměrnou komunikací v délce asi 12ti mil, kde byly časté odstavné plochy, kde bylo možné nechat vozidlo a absolvovat různě dlouhé a různě náročné pěší traily. Odměnou byly úžasné scenérie jak vystřižené z westernových filmů. Prohlídkou jsem strávil zbytek odpoledne až do večerních hodin.

    Následující den ráno jsem se vydal z Tucsonu na po dálnici I19 na jih, do oblasti Green Valley. Zde jsem navštívil TITAN MISSILE museum, což je poměrně unikátní podzemní areál s ukrytou jadernou raketou Titan II z dob studené války. Hodinová prohlídka s průvodcem byla velmi působivá a z technického hlediska se jedná o mimořádné místo, kam se dříve jen tak někdo nepodíval. Dále jsem pokračoval do centra města Green Valley, kde jsem měl předem domluvenou návštěvu na centrální hasičské stanici. Místní hasiči v USA vždy přijmou svoje profesionální či dobrovolné kolegy z jiných koutů světa velmi přátelsky, vždy následuje výměna nášivek, prohlídka techniky a zázemí a zde mě kolegové překvapili i obědem. Poté jsem pokračoval dále na jih směr hranice s Mexikem. Podíval jsem se do historického městečka Tubac a Rio Rico. Cílem bylo město Nogales, které je vysokou zdí s ostnatým drátem rozděleno na americkou a mexickou část. Ta se nachází v mexické pouštní oblasti Sonora. A když už jsem byl zde, musel jsem nakouknout aspoň kousek do Mexika. Ovšem pěšky, přes oficiální přechod, neboť s autem z půjčovny není povoleno opustit státy. Nutno zmínit, že po vstupu do Mexika se člověk ocitne v naprosto jiném světě, jelikož zde se opravdu nejedná o turistickou a moc bezpečnou oblast. Proto jsem se zde moc nezdržoval, udělal pár fotek a vydal se zpět. Pak už mě čekala jen cesta zpět do mého výchozího bodu v Tucsonu, jen s pár zastávkami na fotografování impozantního pohoří s vrcholem Mount Wrightson, vysokým 2882 m.

     Další den jsem jel do západní části Saguaro parku, v oblasti zvané Red Hills, což je dost příznačné, neboť okolní vysoké skály jsou výrazně zabarvené do červena. Zde jsem absolvoval pěší trek po úbočí kopců a dokonce zahlédl i něco z místní fauny, konkrétně divoké prase Javelina a jakési malé sovy, dlabající si příbytky v tělech Saguaro kaktusů. Odpoledne byla na programu návštěva westernového městečka Old Tucson, které často slouží i jako filmové ateliéry. Tady si člověk opravdu připadal jak na divokém západě. S podobnými atrakcemi, které máme u nás, se to nedalo vůbec srovnat. Nevýhodou ale bylo poměrně vysoké vstupné kolem 40 USD. Dalším bodem programu, ale opravdu jen okrajovým, byl Geocaching. Mým cílem bylo alespoň pár nálezů kešek v každém navštíveném státě.

     Ráno mě čekalo vrácení auta, odpočinkový den a odpoledne rozloučení s Arizonou a přelet do Las Vegas v Nevadě, které jsem si díky jeho strategické poloze zvolil jako další výchozí bod pro mé výlety. Po večerním příletu do Vegas jsem se ocitl v úplně jiném světě. Musím přiznat, že i když má noční Vegas své kouzlo a poprvé na to člověk zírá s otevřenou pusou, nějak zvlášť mě město nenadchlo a na rozdíl třeba od New Yorku bych sem už znovu nemusel. Jedná se o velmi živou metropoli s legálním hazardem a opravdu velkými sociálními rozdíly. V podstatě každý hotel je jedno velké kasino. Hotely jsou zde obrovské, často mají i přes 4000 pokojů a říká se, že ve Vegas je více ubytovacích kapacit, jak v celé Evropě dohromady. Ve Vegas jsem byl 6 dní a realizoval odsud výlety po zajímavostech v okolí a večer vždy procházku k nějaké zajímavosti na Stripu (hlavní třída s hotely), jako je úchvatná Bellagio fontána, vulkán u hotelu Mirage, či návštěva kopie Eiffelovy veže v hotelu Paris. Ve Vegas je možno nalézt opravdu vše, například hotel New York-New York vypadá jako zmenšenina Manhattanu včetně Sochy svobody, hotel Luxor je pyramida včetně Sfingy, Caesar palace vypadá jak z dob starověkého Říma i s Koloseem, ovšem jako největší extrém mi přišel hotel Venetian. Dokonalá kopie italských Benátek v interiéru budovy, včetně vodního kanálu s gondolami a umělou oblohou. Neuvěřitelné, co ve Vegas dokáží vymyslet. Z technického hlediska byla hodně zajímavá návštěva Atomic muzea.

     Následující den jsem se autem vydal na celodenní výlet do Nevadské pouště, na severozápad od Las Vegas. Každý, kdo v devadesátých letech sledoval seriál Akta X, či se zajímal o konspirační teorie, jistě slyšel o tzv. Oblasti 51 (AREA51) Jedná se o nejpřísněji střeženou vojenskou základnu na světě, která má strategickou polohu. Je obklopena ze všech stran horami, nachází se na dně vyschlého jezera Groom Lake a je součástí Nevadského výzkumného a testovacího centra a nukleární střelnice, kde byly až do začátku devadesátých let testovány jaderné zbraně. Dones jsou zde stovky kráterů po jaderných testech včetně největšího umělého kráteru na světě s názvem Sedan. Co se konspirací týká, nevím, zda na základně mají UFO či těla mimozemšťanů, zda tam provádějí reverzní inženýrství havarovaných vesmírných plavidel či dokonce experimentují se zakřivením času, to si musí udělat názor každý sám. Z hlediska historie letectví je to ale velmi zajímavé místo, kde byly v nejpřísnějším utajení v programu Oxcart testovány legendární špionážní letouny U2, SR-71 Blackbird, či později F-117 nebo B-2. Možná díky bizarním tvarům těchto mimořádných letadel začaly povídačky o UFO. Základna je dnes viditelná z jediného místa a tím je vrchol hory Tikaboo Peak, což vyžaduje asi dvouhodinový výstup po neznačené cestě. I tak je k pozorování základny a jejího leteckého provozu v okolí třeba silný dalekohled a pro focení běžný teleobjektiv nestačí. Celá oblast je prošpikována kamerami, tepelnými senzory a pohybovými čidly schovanými snad za každým kaktusem. Zajímavou zastávkou pak bylo městečko Rachel, kde je možné se ubytovat, je zde malá restaurace a hlavně je to téměř posvátné místo pro všechny příznivce neidentifikovatelných létajících předmětů, za jejichž pozorováním se zde sjíždějí nadšenci z celého světa. Já jsem zde nic mimozemského nespatřil, ale viděl jsem kus krásné pouštní krajiny s nádhernými stromy Joshua Tree a velkým množstvím dobytka, které je volně na pastvinách a na silnicích má přednost.

     Největším výletem, na který jsem se z Las Vegas vydal a zabral mi opravdu celý den,  byla cesta asi k nejznámějšímu přírodnímu parku západu USA a tím je Grand Canyon. Cestou jsem samozřejmě nemohl vynechat legendární přehradu na řece Colorado, tedy Hoover Dam, která má nejvyšší hráz na světě, 220m vysokou a délka přehradního jezera Mead je 185km, s hloubkou až 180m. Dalším místem, které nešlo po cestě minout, je legendární silnice Route 66, která byla dlouhá skoro 4000 km, dokončená v roce 1926 a vedla z Chicaga do Santa Monica v Los Angeles. V dnešní době jsou dochované a průjezdné pouze některé původní úseky, které využívají zejména motorkáři. Ve městě Kingmann je možné navštívit jedno z muzeí této nejznámější americké silnice. Zde jsem se vydal na sever a dostal se do blízkosti Grand Canyonu, tedy jeho jihozápadní části. Celá přírodní památka je velice rozlehlá, na délku má 450km a šířku 6 až 29km. Hloubka kaňonu se pohybuje až kolem 1800m. Kaňon byl vyhlouben protékající řekou Colorado a jeho stáří se odhaduje na 6 milionů let. Návštěva všech zajímavých vyhlídkových míst by zabrala minimálně týden. Já jsem si vybral jen dvě, Eagle point a Guano point, které byly dobře přístupné. Celé území patří indiánskému kmenu Hualapaiů, kteří zde organizují turistický ruch a starají se o jednotlivá vyhlídková místa. Vybírají zde poměrně vysoké vstupné, závislé na počtu navštívených míst a dle zvolené dopravy mezi nimi a zajišťují další všelijaké aktivity, od vyhlídkových letů kaňonem až po sjíždění řeky na raftech. Na vyhlídkových místech jsem strávil hodiny, protože cesty po hraně kaňonu a pohledy do kaňonu jsou asi mým nejsilnějším zážitkem. Zpět do Vegas jsem se vrátil ve večerních hodinách a další den jsem pojal jako odpočinkový, pouze s krátkým výletem do blízkého Národního parku Valley of Fire, s výrazně červenými skálami a pozůstatky obydlí původních indiánů. Večer po setmění mě pak ještě čekal vyhlídkový let vrtulníkem nad nočním Vegas.

     Následující den jsem už jen využil k nákupu pár suvenýrů a cestě na letiště. To se proměnilo v souboj o čas, neboť zde v tu dobu zrovna přistál speciál Air Force One s prezidentem na palubě a manévry v okolí s tím spojené, byly opravdu neuvěřitelně přehnané. Domů jsem se vrátil následující den večer, opět s přestupem v Amsterdamu.

     Výlet to byl relativně krátký, ale o to více náročný a rozhodně bych ho nenazval slovem dovolená. Spíše se jednalo o intenzivní poznávací cestu, předem velmi pečlivě naplánovanou a realizovanou co možná nejlevněji. Nyní mohu posoudit i obyvatele východu a západu USA a musím říct, že ti ze západní části, zejména v Arizoně, mi přišli mnohem více přátelštější. Rozhodně bych se chtěl do této oblasti někdy podívat znovu, dalších lákadel je mnoho, například bych rád navštívil přírodní parky Zion, Bryce Canyon, Death Valley, Monumet Valley či Yellowstone, ale na to by byla ideální skupina alespoň 4 lidí, aby se pronájem auta a ubytování vyplatilo.